Kozoroh začíná posledními horečnými a umanutými přípravami na vymodlené zrození nesmrtelného hrdiny. Úplně nesmyslný slogan "Svátky klidu, svátky míru". Dole pod hromadou haraburdí ve 13. komnatě naší duše leží prapůvodní existenciální strach z konce známého světa. Pod tlustými bundami není vidět ze všech prasklin duše vyhřezlý materialismus s egoismem. Přání příjemně prožitých svátků vánočních prohozená ke známému v přecpaném MHD potvrzuje podivnou směsku pseudosvatosti a neschopnosti vnímat tu opravdu skutečnou atmosféru přítomného okamžiku.
Zkrátka první dojem, že období Kozoroha - kdy se příroda stáhne do těch nejúspornějších forem, z času se stává zvláštní bezčasí a dovolená v nedohlednu - je nesnesitelně monotónní, bere rychle za své. Kozoroh prostě začíná pokryteckou rvačkou plnou skrytých vášní s maskou svaté války.
Podobně jako rodička po narození malého andílka okamžitě zapomíná na porodní bolesti, tak i my se s prvními spolykanými sousty řízku se salátem bleskurychle přešaltujeme na bytosti milující, s láskou a obětavostí pečující, obdarovávající atd.
Vidíme sami, Kozoroh to má opravdu těžké. Koho by to napadlo. Kdoví, jestli on to nakonec nemá nejtěžší.
V podobenství zrození jako zrození, zrození jedince nebo zrození příslibu budoucnosti jako takové, musí následovat šestinedělí. Práce, zodpovědnost, zranitelnost, pocit nedostatečnosti, ustoupení do pozadí, řád, čistota a hierarchie, ale také zrození (teprve teď) nevyslovitelně vroucí nesobecké lásky, štědrosti, smysluplnosti, velkorysosti a opravdovosti.
V Kozorohu je velmi obtížné udělat blbou fotku. Světlo je totiž tak krásné. Mělo by být stejné jako ve Střelci, ale není. Je průzračné, čisté a nevinné, jiskrné. Možná je to tím, že v lednu je Země v periheliu, nejblíž Slunci.
Alexandra Lechovská, březen - duben 2013
