Mezidobí, kdy končí jeden cyklus a začíná druhý. Mezidobí v imaginárním čase, protože mezi koncem a začátkem cyklu není žádný časový prostor. Je to období plné rozporů, strach z nadcházajícího, nostalgie po známém, třeba i ošklivém období, ale hlavně bezpečném. Na druhé straně těšení se na konec strastí spjatých se starým cyklem a zároveň obava, jestli prožité utrpení opravdu skončí. Obava, že naopak se propadne do nenávratna to krásné, co jsme prožili a zároveň strach uvěřit kosmickému vědomí, že mu nejsme lhostejní. Nerozhodnost vykročit na novou neznámou cestu s neznámým cílem a zoufalost nemožnosti vrátit se zpátky.
Musíme jako Indiana Jones uvěřit v očima neviditelnou lávku nad propastí a svěřit jí svůj život. Cesta zpátky je zničená. Akčně pobíhat (na hraně propasti) s mobily u ucha ve stylu exhibicionistických manažerů je naprosto beze smyslu. Jediné, co můžeme učinit, je zastavit se, ponořit se do rozhovoru se svým nitrem, se svojí duší a naslouchat tichu.
