2. pokrač. - O tvoření

    Tvoření. Tvořím odjakživa. Chtěla jsem pastelky už když jsem seděla na nočníku, od pěti let jsem navštěvovala LŠU - výtvarný obor u akad. malířky Žofie Horské-Kopecké. Až do maturity. To je veškěré moje odborné výtvarné vzdělání. Jinak jsem naprostý samouk. Od mala mě fascinoval textil a jak se to stane, že se z vlákna stane plocha, která hřeje. Tak jsem se, ještě než jsem šla do školy, naučila podle návodu v časopise Slovenka háčkovat (číst jsem uměla od 4 let). V duchu mé nativní Venuše ve 12. domě v Rybách (a v opozici na Pluto) o tom nikdo nevěděl. To je takový můj problém - když mě něco opravdu zajímá, usekla bych si ruku raději, než abych to přiznala. Byť by to znamenalo třeba přiznat, že mám ráda jahodovou zmrzlinu. A tak v mém životě dochází k postupnému překonávání takové zvláštní dvoustupňové bariéry - jedna  je cestou, nevím, jak ji nazvat, je příliš kostrbaté napsat "cesta neustálého zvyšování a zlepšování výtvarných dovedností" , ale teď mě lepší výraz nenapadá. Druhá bariéra je zvědomování tohoto vývoje a jaksi postupné opoušrění oné 13. komnaty 12. domu.

    Projevovalo se to např. tak, že když jsem si např. ušila opravdu krásné šaty, vykládala jsem o nich, že jsem je od někoho dostala, nejlépe od někoho, kdo je fakt nechtěl - třeba mu nějak zbyly. To pro jistotu, aby mě někdo nepodezíral z výběru látky, z výběru střihu, ze zpracování atd. Až postupně, když už bylo obdivných reakcí opravdu hodně, jsem se odvážila o některých svých výtvorech prozradit, že je to moje práce. Všechno jsem se snažila ušít naprosto dokonale, aby to vypadalo profi a nikoho ani ve snu nenapadlo, že je to čistá amatéřina, navíc moje.