4. pokrač. - Jak jsem měla být kluk a jak jsem začala šít

    Jelikož bylo tedy třeba napravit onen nezasloužený hendikep, totiž že jsem byla bohužel holka, rozhodl se otec zřejmě začít nápravu tohoto omylu vnějším designem. Musela jsem nosit pouze klučičí kostkované košile, džíny s laclem, aby to vypadalo trochu jako montérky (tehdy se džínům říkalo "texasky" ) a vlasy dlouhé max. 3 cm, střih nepřekvapí - na kluka. Jakmile se mi konečně podařilo vyrobit miniaturní culíčky (s beruškami), hned se muselo k Votrubům v přízemí našeho baráku, protoža paní Votrubová byla pánská holička a byla tak hodná, že mě ostříhala  u nich doma. A každé vánoce pro mě zářil pod stromečkem nový pásák. Ach jo.

    Je doufám jasné, že mým nedostižným snem byla úplně obyčejná "zástěrka s volánkama" - terminus technicus. Snad i proto jsem se naučila šít - můj úplně první model byla obligátní červená sukně z krepáku. Ale o tom později.

    Celá ta iluze kluka jako buka samozřejmě nekončila u oblékání. Ke správné klučičí image patří lezení po stromech, střílení z praku, ježdění s autíčky a nepřetržité hraní fotbálku. Aspoň v představách mého tatínka. (A zřejmě také v představách všech pseudocelebrit ženského pohlaví, které se zřejmě chtěly předělat na kluka od útlého dětství jaksi samy od sebe a ani k tomu nepotřebovaly mého otce. Všimla jsem si totiž, že se všechny v dětství unisono plazily po stromech, hrály si na ostřelovače, ve zbylém čase se vrhaly střemhlav za míčem a ještě ke všemu byly neskutečně ošklivé. No a pak najednou - bum ho! Královny krásy v reklamních kampaních na nové tarify mobilních operátorů! Kdoví, možná mi tatínek opravdu pečlivě, zgruntu a od kolébky plánoval kariéru pseudocelebrity a já si jí svojí nepřizpůsobivostí a tvrdohlavostí navždy zpackala.

    Nechtěla jsem být kluk. Chtěla jsem si hrát s panenkami a na princezny. Všechny holky nejen že měly víc panenek než já (zato měly mnohem méně autíček a pásáků), ale také měly na ně spoustu krásných oblečků. Také jsem chtěla, aby moje dvě panenky měly co na sebe a pro různé příležitosti. Jediná cesta, jak napravit tento nedostatek, byla vyrobit si je. A tak, hned po krepových sukýnkách, začala moje pod hrozbou smrti utajená kariéra módní návrhářky - textilní výtvarnice.

    Materiál - odstřižky látek  - jsem si posbírala u švadleny, kam moje maminka chodila na zkoušky a brala mě s sebou. Brala mě s sebou, protože mě neměla kam dát. U švadleny, byla to bývalá krejčová od Podolské, naprosto precizní a na "dámovské" úrovni, mě to fascinovalo. Někdy jsem získala úplné poklady, třeba kousíčky nádherných krajek. No a dál klasika: režná nit (aby to vydrželo), tlustá jehla, zadní steh a už to jede. Sukýnky, šatičky, kabátky, dokonce jsem tuším vyrobila i opalovačky. Šila jsem zásadně potají, protože jsem to měla zakázané, když jsem byla sama doma nebo pod peřinou s baterkou. Všechno jelo krásně jak na drátkách, k šitým modelům jsem přidala ještě háčkované svetříčka a čepičky. Místo zmrzlin jsem si z našetřených peněz kupovala klubíčka Sněhurek, jedno stálo myslím 2,80 Kčs. Nejraději jsem ale háčkovala z tzv. froté, to stálo 3,40 Kčs. Pěkně to z něho přibývalo. 

    Modelů utěšeně přibývalo, už jsem měla skoro plný kufříček, když to prasklo. Táta mě načapal s baterkou a jehlou pod peřinou. Ještě tu noc mi sebral - vlastně úpně všechno. Kdyby jen plný kufříček našitých oblečků, ale i obě moje panenky, i Mikeše a Voříška a Marbulínka, to byli moji nejmilejší plyšoví kamarádi. Naházel všechno do popelnice, řval, že to ze mně vymlátí a zamknul, abych si pro to nemohla do té popelnice zase dojít. Já jsem pak po okolí nacházela pohozeného Mikeše s utrženým ocáskem, Voříška bez nožiček, panenky bez hlaviček atd. Mělo mě to vyléčit z bezcenných holčičích snů. Nevyléčilo.