1. pokrač. - Jak to všechno začalo

    Všechno to začalo u Oty. Totiž v penzionu "U Oty". Já a jedna z mála mých nejlepších kamarádek Soňa Erbanová jsme se přihlásily na intenzivní seminář praxe HaT astrologie. Kurs probíhal v Mintace, astrologickém doupěti zadních astrologů (to jsou tedy ti, co nejsou přední, v komerčních médiích se objevující). Já i Soňa jsme musely někde po dobu kursu přespávat a Martina L. nám doporučila výborný laciný penzionek kousek od Mintaky, penzion "U Oty".  Po prvním (samozřejmě vyčerpávajícím) dnu výuky jsme se Soňou plahočily do kopce nad stanicí metra Radlická. Nikde nic, jen auta, nějaké kancelářské vylidněné sklobetonové paláce a rumištní bezprizorné okolí. A nahoře taková malá prvorepubliková vilka, penzionek "U Oty". Stály jsme před masivními vraty, hledaly zvonek a vtom se to stalo. Jako je to třeba ve filmu, že se všechno začne vlnit, svět začne vypadat jako v různých zvětšujících a zmenšujících  zrcadlech a hlavní hrdina projde takovou tou branou a vy víte, že to neměl dělat, že je teď ve spárech neznámé síly a pánbů s ním a zlý pryč, tak to se stalo nám se Soňou. Ty vrata se zvlnily, stal se z nich lomený oblouk gotické brány do paralelních světů a my se Soňou jsme o tom neměly ani tušení. Jak už to v takovýhle případech bývá, v tu chvíli prostě o tom nevíte. Chováte se přesně podle naučených programů "rozumné" objektivní reality. Protože právě tuhle jedinou zvláštní situaci jste nikdy nezažili a nikdo vás na ní nepřipravil. Tak jí nevidíte, stejně jako indiáni neviděli připlouvající lodě Kryštofa Kolumba, uviděli je až v okamžiku, kdy jim šaman řekl, co vlastně mají vidět. 

    Přišel otevřít Ota. Martina říkala, že je kabalista. To nevím, s námi se o kabale nebavil. Byl to takový nepřehlédnutelný mužík mezi 45 až 65. Snědý, šlachovitý, dlouhé černé do milionu prstýnků zkroucené vlasy, bystré tmavé pichlavé oči, oblečen jako domorodec třeba někde v Kambodži nebo tak. Nebyl ani sympatický ani nesympatický, ale rozhodně jste si na něj museli udělat názor. Předem musím podotknout, pokud někdo doufá v nějaký thriller typu Mlčení jehňátek nebo něco mládeži nepřístupného, přeskočte tyto odstavce. Ota i jeho druh (něco pro změnu ve stylu Otíka ve Vesničce mé střediskové), byli naprosto korektní a v tomto duchu neškodní. No, takže Ota přišel otevřít a my jsme se Soňou překročily hranice dalšího rozměru.

    Ocitly jsme se v bludišti točitých schodišť a mázhausů se středomořským designem kříženým s atmosférou středověkého hradu, v bludišti zapomenutých zaprášených obýváků s přepadávajícími knihovnami ve stylu 50. až 80. let  a nepoužívaných socialistických kuchyní přecpaných kuchyňskou veteší. Nevím, kam se to všechno vešlo, zvenčí bylo ve dvou patrech po dvou oknech. No prostě další rozměr, je to jasné. Náš pokojíček, to byl takový ten ozdobně pokroucený prvorepublikový nábytek, velká skříň, tu jsme se neodvážily otevřít, manželská postel s čely (a fungl novými matracemi), staromódní noční stolky atd. A všude, ať jste šli po celém tom bludišti kamkoli, hrála odněkud z nějakých neviditelných reproduktorů monotónní hudba. I v našem pokoji. Nějaká kubánská, pár nástrojů a hlavně ta jejich trubka. Tak 10 minut by se mi to třeba i líbilo. Nakonec jsme se Soňou sebraly odvahu, překonaly jsme nebezpečí proměny v žížalu a požádaly jsme Otu, jestli by tu krásnou hudbu nemohl ztlumit. Okamžitě jí vypnul. Nečekaný úspěch nás nadchnul, ale asi v 6:30 ráno to začalo nanovo. Asi to byla potrava pro nějaké neznámé masožravé rostliny. Jo, Ota stále jezdí smetanově bílým Žiguli 1 500, nejlepším autem roku 1976. Až ho někde po Praze potkáte, pozdravujte ho.

   Červencové dny horkého léta jsme tedy v sedmi lidech trávili v Mintace ve tmě se zataženými roletami, se světlem pouze z promítačky a s rozsvícenými horoskopy na zdi jsme podnikali fantastické výlety do propastí našich životů i nekonečných dálav vzdálených galaxií.

    A v téhle konstelaci přišla Martina s tím, že dostala nabídku uspořádat v písecké galerii Sladovna astrologickou výstavu. (Později se z této výstavy stala výstava putovní se zastávkami v Písku, v Českých Budějovicích, v Táboře, v Prostějově, ve Vyškově a v Olomouci - zatím poslední.) Řekla, že vůbec netuší, jak má taková astrologická výstava vypadat a co vlastně má vystavovat. Ale že určitě bude mít dvě části, odpovídající dvěma světům, mezi kterými astrologie existuje, část uměleckou a část "vědeckou".  (V uvozovkách, protože astrologii žádné oficiální a z našich peněz placené vědecké ústavy samozřejmě nezkoumají. Tedy v tomto umírajícím končícím paradigmatu.) A požádala nás, kteří něco tvoříme, o spolupodílení se na té umělecké části výstavy.